Ašská krajina v proměnách času

Chceme-li poznat a snad i trochu pochopit příběh krajiny na česko-bavorsko-saském pomezí, musíme se vydat do historie vzdálené zhruba 1500 let. Šesté století našeho letopočtu je totiž obdobím, od kterého bylo území trvale osídleno jak slovanskými, tak germánskými kmeny.

Samozřejmě, že se ráz středoevropské krajiny začal formovat dávno před příchodem člověka. Již v době třetihor ustoupilo moře a vytvořila se stávající pohoří a říční síť. Avšak krajina, podobná té dnešní, se utvářela až během čtvrtohor. Zejména pak vlivem dob ledových a meziledových se vytvořily ekosystémy s rostlinami a živočichy, z nichž mnohé známe i dnes. Jejich nedílnou součástí se stala i lidská společnost, která společně s přírodními silami začala v posledních 10 tisících letech ovlivňovat prostředí Země.

V pravěku nebyl Ašský výběžek pravděpodobně nikdy osídlen. Mohlo za to zdejší relativně drsné podnebí i poloha na periferii starosídelních oblastí, které se rozkládaly v teplejší, přívětivější krajině. Nejbližší archeologické nálezy pocházejí z Chebské oblasti, z okolí řeky Ohře. Kolonizace území během eneolitu a doby bronzové ale neměla trvalý charakter a osady byly několikrát opuštěny.

Starověcí Římané měli jen mlhavé představy o geografii střední Evropy a veškeré horstvo severně od Dunaje a východně od Rýna označovali jako Hercynský les. Podle Gaia Julia Caesara bylo třeba devět dní cesty, aby ho člověk přešel od jihu k severu, a pochyboval, že by šedesát dní stačilo k tomu, aby člověk došel k jeho východnímu okraji. Historik Cornelius Tacitus napsal, že je to země pod rozbouřeným nebem, plná temných, strašidelných lesů a divokých vřesovišť. Většina z podhorských a horských lesních oblastí tehdejší Germánie, opředená hrůzou nahánějícími bájemi, tak zůstala neobydlená až do raného středověku.

Karl Alberti na přelomu 19. a 20. století popsal ve svých vlastivědných knihách lesy, které pokrývaly Ašsko před velkou kolonizací, následovně:

Byly to pralesy, které se jen málo podobaly současným pěstěným lesům. Smrk zajisté nebyl jedinou dominantní lesní dřevinou, ale rostla zde pestrá směs listnatých a náletových dřevin, prokládaná různými křovinami. Jednotlivé obrovské stromy se tyčily nad mladými. Pokud byly již stromy staré a ztrouchnivělé, potřebovaly bouři a špatné počasí, aby byly strženy. Když padly k zemi, braly s sebou i své menší sousedy. Přitom se jako dědictví vynořily ze země kořeny a
hluboké jámy, které po nich zůstaly. Na padlých kmenech se usadily mechy a lišejníky, tráva a byliny. Mezery začaly vyplňovat výhonky mladých stromů. U vodních toků byl prales tu a tam světlejší. To jej však vůbec nečinilo přístupnějším: voda, která se v lese hojně shromažďovala, byla totiž často ve svém toku zahrazena skaliskem a padlými stromy, takže se volně vylévala a zaplavovala okolní půdu. Takový prales představoval přirozenou, a přitom velmi spolehlivou hranici mezi sousedními kmeny či zeměmi, tedy i mezi Germánií a Českým královstvím.

-Karl Heinrich Alberti

Nakolik se představy pana Karla Albertiho o historickém pralese shodují s nejnovějšími poznatky paleoekologického výzkumu?

Kromě špatné prostupnosti musely být tehdejší lesy pro člověka i jinak nebezpečné, uvážíme-li, že ještě v roce 1436 bylo během 14-ti hodinového honu ve Vogtlandských lesích rozprostírajících se kolem řeky Elster uloveno neuvěřitelných 109 jelenů, 58 srnčí, 44 prasat, 206 zajíců, 7 divokých koček, 14 lasiček, 18 jezevců, 9 kun, 2 bobři, 1 rys, 13 vlků a 5 medvědů!

Zlom ve vývoji osídlení přichází na konci prvního tisíciletí. Zřejmě díky příhodným klimatickým
podmínkám, které v Evropě nastaly, se lidé odvážili kolonizovat dříve nehostinná a obávaná místa. Začali používat nové a účinnější zemědělské techniky. Od 11. století se pro tažné koně používal chomout, pro tažné voly jho a rychle se rozšířil i kolový pluh. Díky tomu byla práce na poli snazší a výnosy vyšší. Pěstovaly se různé druhy obilovin a luštěniny. Během vrcholného středověku nebyly zaznamenány žádné velké hladomory. Počet obyvatel Evropy prudce stoupal. Od 11. do konce 13. století se zvýšil z odhadovaných 46 mil. na 73 mil. obyvatel. Tehdy se zrodil typický obraz hustě osídlené evropské krajiny, v níž se ozkládají zbytky lesů jako ostrovy v moři půdy, která téměř beze zbytku slouží zemědělské výrobě.

K osídlení Ašska došlo až během 12. století. Na příhodných místech lidé mýtili nebo vypalovali lesy a zakládali své nové osady. Mnohé názvy obcí mající dodnes ve své koncovce -grün nebo -wald nesou informaci o tom, že byly postaveny v místě původního lesa (např. Sigmundsgrün, Gottmannsgrün). Koncovka -reuth, -scheid, -roth, značí to, že původní les byl vymýcen (např. Fassmansreuth, Fridersretuh, Tiefenreuth, Wernersreuth). První osadníci se na Ašsko, které neoplývalo zrovna příjemným klimatem a nenabízelo zvláště úrodné půdy, s největší pravděpodobností nepřišli živit zemědělstvím, nýbrž těžbou nerostných surovin. Zlato ani stříbro se tu sice nenašlo, ale zdejší bohatá naleziště cínu byla proslulá široko daleko. Haldy proprané hlušiny lze dodnes nalézt nejen kolem Vernéřova (tehdejší Wernersreuth), ale také např. podél břehů Lužního potoka např. u Huschermühle. Český název „Lužní potok“ na rozdíl od německého „Zinnbach“ na historickou těžbu cínu bohužel nijak neodkazuje. Ostatně mnoho dalších českých místních názvů, které se zde ujaly po druhé světové válce, nenese původní význam. Je to trochu škoda, protože s jejich zmizením se vytrácí i příběhy, s nimiž se tyto názvy pojily.

Vůbec nejstaršími písemnými dokumenty týkající se Ašské oblasti jsou darovací listiny z roku 1165 a 1181, jimiž král Vladislav II a posléze i jeho syn kníže Bedřich darovali mnichům z Waldsassenu lesní revír v severním Egerlandu. Jestli zde již v této době existovaly nějaké vesnice, není známo. V roce 1270 je v písemných dokumentech poprvé uváděna Aš. O osmnáct let později je prvně zmiňován Neuberg (dnešní Podhradí). Osada však musela být vybudována a osídlena o dvě až tři generace dříve, neboť zde měl již tou dobou značný majetek i vliv rod Neubergů. Z té doby pochází vůbec nejstarší dochovaná památka Ašska – hradní zřícenina, jíž dominuje devatenáctimetrová věž. Majetek Neubergů získal na konci 14. století šlechtický rod Zedwitzů pocházejících z Hofu. Ti na Ašsku panovali následujících cca 500 let a zajistili regionu stabilitu a kontinuální rozvoj. Sídelní struktura se ustálila již v 15. století a téměř beze změn se udržela až do druhé světové války.

Život obyvatel Ašska se od doby kolonizace relativně rychle proměnil. K zemědělství, které tamní lidi původně nejvíce zaměstnávalo, se postupně přidávala nejrozmanitější řemesla, z nichž některá nám dnes již vůbec nic neříkají. V roce 1846 se na Ašsku živilo 27 pekařů, 15 výčepních, 9 sládků, 3 vazači knih, 1 puškař, 9 soustružníků, 13 barvířů, 18 bednářů, 41 řezníků, 2 zahradníci, 2 pasíři, 2 kloboučníci, 6 kožešníků, 30 kovářů, 2 perníkáři, 6 zedníků a 146 tovaryšů, 2 nožíři, 39 mlynářů, 4 hřebíkáři, 4 papírníci, 3 kominíci, 3 pilaři, 6 zámečníků, 58 krejčích, 69 obchodníků, 5 mýdlařů, 452 punčocháčů, 33 truhlářů, 4 soukeníci, 3 hodináři, 10 kolářů, 13 koželuhů, 7 tesařů se 70 tovaryši, 3 cínaři, 2 cukráři a 726 tkalců. Takovou koncentraci řemesel a zručných řemeslníků dnes již těžko někde najdeme.

Od 18. století se v Aši a Hranicích začíná rozvíjet tkalcovství. Expozice s dochovanými tkalcovskými stavy a ukázky nádherných látek, které Hraničtí tkalci vyváželi až do Indie, je k vidění v muzeu v Rehau. V průběhu 19. století nastal obrovský rozvoj textilního průmyslu, které s sebou přinesl mj. i velký nárůst počtu obyvatel. Město Aš mělo v roce 1910, tj. v době svého největšího rozkvětu, 21 880 obyvatel. Bylo desátým největším městem Čech a odvádělo nejvíce daní na obyvatele hned po Praze. Vysoce kvalitní textil se vyvážel do celého světa a konkuroval jak francouzským, tak anglickým textilním výrobkům. Říká se, že v Aši se bylo možno obléct od hlavy až k patě do jakéhokoliv počasí, v kterékoliv roční době, pro jakoukoliv příležitost. Dnes je téměř nepředstavitelné, že zde před první světovou válkou fungovalo 14 velkých tkalcoven, 61 pletáren, 12 výrobců rukavic, 11 barvíren, 11 výrobců krajek a 1 velká přádelna.

Tak, jako se měnil život obyvatel, proměňovala se i krajina. Dle výzkumu dlouhodobého vývoje vegetace na území České republiky lze předpokládat, že do počátku kolonizace pokrývaly lesy minimálně 80 % plochy Ašska.

Les a dřevo, které bylo úplně všude, nemělo pro středověkého člověka téměř žádnou hodnotu. O nějaké péči o lesy se do začátku 16. století pramálo vědělo, a tudíž se o ní vůbec nemluvilo. Bylo zcela ponecháno náhodě, zda se mýtina znovu sama zalesní. Maximálně se mladé stromky několik let chránily před dobytkem, který se tenkrát pásl téměř všude, snad kromě barevných vřesovišť a bažin pokrytých mechem. Zalesněné výšiny, které obklopovaly usedlosti a vesnice, byly považovány za společný majetek a každý si mohl porazit strom, kde se mu zachtělo. Když chtěli šlechtičtí páni zhodnotit své pozemky, vykáceli lesy a pronajímali je jako pastviny nebo plochy pro včelařství – tzv. Zeidelweiden. Med, a především pak vosk na výrobu svíček, byl tehdy velmi žádanou komoditou. Jindy byly lesy pronajímány k těžbě smoly nebo k získávání dřevěného popela za účelem následné výroby potaše. Kvůli tomu se spalovaly celé stromy tzv. na stojato. Do kmene javorů klenů či jiných druhů s tvrdým dřevem byl vyhlouben otvor, ve kterém se udržoval oheň. Strom pomalu vyhořel, aniž by došlo k ohrožení okolního lesa. Dřevěné uhlí bylo vyráběno také v milířích.

Oheň byl po celá staletí všudypřítomným elementem. Občasné přirozené lesní požáry nebo záměrné vypalování lidmi ovlivňovaly charakter vegetace a oheň se tak podílel na utváření tehdejší krajiny. Sílu ohně využívali lidé při osidlování nových území. Významně jim pomáhal také při rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa nebo při údržbě zarůstajících pastvin. Byl však i ničivým živlem, který spálil na popel nejedno sídlo. Ani Ašsko se takovým událostem nevyhnulo. V roce 1696 shořelo 124 stavení. Další požáry postihly město v roce 1781 a v roce 1814, kdy shořelo 178 domů a 78 stodol, v důsledku čehož přišlo o příbytky 250 rodin. Posledním velký požár propukl v roce 1917 v Dolních Pasekách. Tehdy lehla popelem téměř celá obec a většina obyvatel se do obce již nikdy nevrátila.

Kromě písemných záznamů lze frekvenci dřívějších požárů odvodit z drobných vrstev mikroskopických uhlíků, které se nahromadily v sedimentech rašelinišť. Dále se dozvíte, kolik požárových událostí jsme během našeho výzkumu odhalili v sedimentech odebraných v Ašské oblasti.

Ke konci středověku přestávalo být v lesích v nižších polohách dostatek dřeva pro pokrytí běžných potřeb obyvatel. Proto se začalo dřevo dopravovat z méně osídlených horských oblastí. V zimě se stromy pokácely, odkornily a dřevo se spouštělo ze strmých svahů do speciálně upravených roklí. Během jarního tání, když měly toky dostatek vody, se dřevo splavovalo do nižších poloh. Na Ašsku byla takto využívána např. řeka Bílý Halštrov. O tom, že tento způsob dopravy dřeva negativně ovlivňoval tvar i dno říčního koryta, způsoboval břehovou erozi a ohrožoval populace mnohých vodních organismů, není dnes pochyb. Dříve to však nikdo neřešil. Stejně tak nikoho nenapadlo, jaké neblahé důsledky pro stabilitu vodního režim může mít těžba rašeliny, která se tehdy také často používala k topení, a to nejen na Ašsku.

Ke konci šestnáctého století cena dřeva rychle rostla. V roce 1586 vydal markrabě Georg Friedrich von Bayreuth nařízení o obecné úpravě lesů, jež se stalo podkladem pro vydání prvního lesního řádu. Ve Vogtlandu byla zřízena komise pro kontrolu lesů, která vydala svůj první lesní řád v roce 1593. Od této doby začalo být prováděno systematické kácení lesů a nemělo být pouze dílem náhody, zda bude vymýcený kus lesa ponechán svému osudu nebo bude opětovně zalesněn. Přísně se dbalo na to, aby při každé těžbě zůstaly zachovány jednotlivé semenné stromy, které se měly dokácet až po několika letech. Chudí lidé z lesa směli brát již jen spadané a suché dřevo. Každý strom měl být pokácen nízko u země. Na místě nesmělo zůstávat klestí, pařezy ani třísky. Holiny měly být do určitého času osety semeny břízy, jedle a smrku. Pastva dobytka byla v mladých porostech přísně kontrolována a do 6 let stáří byla zakázána úplně. Bříza byla v obnově lesa velmi ceněna a její kácení bylo zakázáno, leda by bránila v růstu starším stromům. Na okrajích polí začaly být systematicky vysazovány ovocné stromy.

Možná bylo lesnictví tou dobou lidově řečeno v plenkách, ale uvedené příklady z lesních řádů dávají tušit, že panstvo své lesy velmi dobře znalo a mělo upřímný zájem na jejich obnově. S tím, jak se od kolonizace snižovala rozloha lesů, zmenšovaly se i areály, v nichž se mohly pohybovat velké šelmy. Oblíbené hony v panských lesích pak zapříčinily obrovský úbytek zvěře. Od 17. století se stává vzácným zvířetem rys ostrovid. V lesích ve Fichtelgebirge byl v roce 1769 zastřelen poslední medvěd. O pět let později, tj. v roce 1774, byl zastřelen i poslední vlk. Podobně dopadly také divoké kočky, které se na pokraji vyhubení octly na počátku 20. století. Díky snahám ochrany přírody se tato zvířata – zatím tedy kromě medvěda, do pohoří Smrčiny v posledních letech opět vrací. Opravdovou vzácností v revíru byl na začátku 19. století dokonce i divočák, což může být pro dnešního myslivce těžko představitelné.

Jak bylo již řečeno, Ašsko nemělo nikdy ideální podmínky pro zemědělství. Výnosy nepostačovaly k obživě obyvatelstva, a proto se většina z nich musela věnovat i nějaké řemeslné výrobě. Vývoz zboží v průběhu 19. století výrazně převyšoval dovoz. Dovážely se suroviny pro průmysl, uhlí, dřevo, obilí, mouka, zelenina i dobytek.

Gottlob Traugot Alberti ve své knize vzpomínek uvádí, že lidé tehdy měli velmi jednotvárný jídelníček. Základním pokrmem bývala mléčná nebo chlebová polévka, nejrůznější druhy knedlíků, častá byla houbová omáčka a tři až čtyři dny v týdnu byly zcela bez masa. Pravidelně se pekl chléb. I méně movité rodiny si však mohli dovolit třeba raky a pstruhy, kterých bylo v potocích všude dostatek. Občas se na jídelním stole objevila pečínka z kvíčal, tetřívků či úhořů.

Z celkové evidované rozlohy Ašska (tj. 14180 ha) představovaly v roce 1892 lesy 41 %, pole 31 %, louky 21 %, pastviny necelá 4 %, zahrady a rybníky necelých půl procenta. Hlavními pěstovanými plodinami byly brambory, které se na Ašsku objevily pravděpodobně již v první polovině 17. století během třicetileté války. Dále se pěstovalo žito, ječmen, v nižších polohách také pšenice. Ze zeleniny se pěstovalo především hlávkové zelí, mrkev, tuřín a další brukvovité rostliny. Rozšířené byly i lískové oříšky. Z ovocných stromů dobře plodily jabloně, ryngle a třešně.

V roce 1893 bylo na Ašsku evidováno cca 5400 kusů hospodářských zvířat, které vlastnilo 1867 obyvatel. Z celkového počtu chovaných zvířat bylo 71 % hovězího dobytka, 23 % koz, necelých 6 % koní a pouhých 10 kusů ovcí. Je evidentní, že se nejednalo a žádné velkochovy, na každého chovatele připadala průměrně tři zvířata. Chov dobytka byl dříve zakotven jako podmínka v lenních smlouvách. Zemědělství nebylo chápáno jen jako pouhý prostředek k získávání statků, nýbrž jako činnost, která vyživuje nejen toho, kdo ji obdělává, ale i samotné pole. Hnojiště bylo tzv. zlatým dolem a hnojivo zlatým pramenem zemědělce. Jak odlišné chápání souvislostí v porovnání s dnešním přístupem, kdy je hlavním cílem zemědělství vytěžit co nejvíce statků z každého metru, bez ohledu na to, že půda jako taková doslova hladoví.

V péči o louky využívali hospodáři jak odvodňovací, tak zavlažovací systémy. Pravidelným zaplavováním zajišťovali svým loukám potřebný přísun živin. Obzvláště kvalitní nivní louky, které umožňovaly dvojí seč, se rozkládaly kolem řeky Bílý Halštrov, ale také třeba poblíž města Hranice, v nivě říčky Rokytnice. Zavlažovací systémy jsou dodnes využívány např. v okolí Norimberka na řece Rednitz, nebo u obce Forchheim na řece Wiesent. Poblíž Ašska jsme objevili nevyužívaný, ale stále funkční zavlažovací systém u obce Bad Alexandersbad.

Již na konci 19. století si hospodáři všímali, že některé louky zarůstají mechem nebo nechtěnými plevely a mizí z nich vzácné traviny. J. Tittmann ve své knize Ascher Bezirk für Heimat und Haus z roku 1893 uvádí, že místní fauna čítala nějakých 450 druhů rostlin. Vezmeme-li v úvahu, že na území ČR roste odhadem 2500 druhů původních rostlin, nebylo to určitě málo. V dlouhém seznamu rostlin je uvedeno např. 5 druhů orchidejí, kociánek dvoudomý, pavinec horský, prha arnika, koukol polní, tučnice i rosnatky nebo zeměžluč okolíkatá.

Co by si tehdejší hospodáři asi tak pomysleli o současných loukách kolem Lužního potoka a Rokytnice, jež jsou zarostlé houštím tužebníku a chrastice rákosovité? Jak by asi hodnotili nynější kvalitu našich půd? Co by asi tak řekli na množství hnojiv a herbicidů, které běžně používáme?

Co přesně dnes tvoří floru Ašského regionu jsme zjišťovali v rámci podrobného terénního mapování. Co myslíte, roste zde oproti minulosti druhů více nebo méně? Jaké rostliny z naší přírody zmizely a které jsou tu nové? Co to vypovídá o naší přírodě?

Člověk od nepaměti využíval vodní zdroje a usměrňoval je ke svému prospěchu. Když první kolonizátoři nemohli postavit své sídlo na vhodné skalní ostrožně nebo kopci se strmými svahy (jako např. Neuberg nebo Niklasberg), vytvořili kolem dokola ochranný vodní příkop tzv. ringwall. Energie vodních toků byla hojně využívána ve mlýnech. Ašské toky byly mlýny doslova osázeny. Na začátku 18. století jich tu bylo kolem dvaceti. Sloužily nejen k mletí obilí, ale vyráběl se v nich také papír, nebo zpracovával cínovec. Dochovalo se jich bohužel velmi málo. Původní funkci si neudržel ani jeden. V letech 2018–2019 proběhla rekonstrukce Huscherova mlýna, v němž byla následně zprovozněna odchovna vzácných perlorodek. O tom, kde stávaly ostatní mlýny dávají tušit zarostlé náhony, na které lze při procházkách ašskou přírodou dodnes narazit. Kdo ví, zda by tady i dnes mohly mlýny vesele klapat, když se nyní opakovaně potýkáme s velkými suchy a nedostatkem vody.

V uplynulých staletích bylo na Ašsku vybudováno také mnoho rybníků. Ke konci 19. století jich bylo v evidenci cca 80. Některé z nich sloužily k chovu ryb, jež měl údajně slušné výsledky. Chovali se zejména pstruzi, kapři, štiky, líni, střevle, mníci, síhové a úhoři. Dnes jsou téměř všechny rybníky chovné, ale nemají tak pestrou rybí obsádku jako v minulosti. Naštěstí je intenzita chovu spíše nižší, takže kvalita vody ve většině ašských rybnících umožnuje po celý rok velmi pěkné koupání – což je v našich krajinách již poměrně ojedinělý jev.

V okolí Ašska najdeme také méně obvyklá, avšak velmi zajímavá vodní díla, která začala vznikat nejspíš v souvislosti s budováním prvních vodovodních řadů na konci 19. století. Výstavbu iniciovali a financovali ašští průmyslníci, kteří potřebovali pokrýt rostoucí spotřebu vody ve svých průmyslových závodech. Někteří badatelé přirovnávají tyto jímací štoly k tzv. „kanátám“, které jsou známé např. ze severní Afriky, Iránu, Afganistánu nebo Číny. Na Ašsku je nejvíce jímacích štol mezi obcemi Selb-Aš-Hranice. Dobře prozkoumané a zdokumentované štoly jsou např. u obcí Mokřiny, Štítary, Vernéřov nebo Dolní Paseky.

Bylo by iluzorní si myslet, že klima a rozmary počasí jsou problémem posledních dekád. Historické záznamy totiž dokládají, že v každém uplynulém století se vyskytovaly roky sušší a teplejší nebo naopak chladnější a vlhčí, jež vždy způsobily nedostatek potravin a obrovský nárůst cen. Např. v roce 1448 bylo takové sucho, že vyschly téměř všechny prameny a potoky. Přesně o sto let později, tj. v roce 1548, nebyl v důsledku sucha dostatek krmiva pro dobytek, a proto muselo být mnoho kusů poraženo. V květnu roku 1626 nastaly velmi silné mrazy, takže pomrzlo obilí, ovoce a vůbec většina vysazených plodin. Aby toho nebylo málo, následovaly téměř dva měsíce bez dešťů. Velmi zlé byly i roky 1771 a 1772, během nichž byla velmi chladná a deštivá léta. Chleba tenkrát neměli už ani bohatí lidé. Potraviny se dovážely z Maďarska, Chorvatska či Ruska, ale kvůli velmi rozmáčeným cestám ani toto nebylo vůbec snadné. V Sasku v roce 1772 zemřelo třikrát více lidí, než se jich narodilo. Na Ašsku následkem hladu zemřelo 263 lidí, narodilo se 141 dětí. Další chladná a deštivá období přišla v letech 1816 a 1851.

Víte, jakou vodní bilanci máme na Ašsku dnes? Kolik je zde pramenů a jakou mají kvalitu? Kolik srážek zde ročně spadne? Jak rychle odtud voda odteče a co to ovlivňuje? Co můžeme udělat pro to, abychom si vodu udrželi tam, kde ji potřebujeme?

Míváme tendenci říkat, že dřív bylo všechno tak nějak lepší, že naše krajiny byly tenkrát hezčí. Takhle jednoznačné to ale asi není. Když se v roce 1850 vracel do své rodné Aše pan Alberti, hodnotil okolní krajinu jako neutěšenou, pustou a jednotvárnou. Na vrch Háj byl údajně vůbec smutný pohled, byl porostlý býlím a všude byly jámy a prohlubně, jak odtud lidé po velkém požáru v roce 1814 dobývali kameny pro stavbu nových domů. Dnes je tento kopec zalesněn. Pestrá skladba dřevin evokuje pocit přirozeného lesa. Faktem však je, že se jedná o promyšlenou výsadbu, kterou provedli místní mecenáši kolem roku 1860. Byla to doba, kdy se v Německu i v Čechách začala rozvíjet činnost okrašlovacích spolků, jejichž představitelé pociťovali značný estetický nesoulad v krajině, která se v důsledku průmyslového rozmachu začala velice rychle proměňovat.

Náš příběh krajiny ašského regionu ukončíme v době jeho největšího hospodářského a kulturního rozkvětu, tedy na začátku 20. století. V důsledku první a zejména pak druhé světové války byla nakonec přerušena několikasetletá kontinuita území, jež historicky sice patřilo pod země koruny české, ale většina obyvatelstva měla germánské kořeny, hovořila německy a byla protestantského vyznání. Od roku 1945 píše česká i německá krajina své vlastní, nové a zcela odlišné příběhy.

Podoba současné krajiny je výsledkem unikátní souhry rozličných forem lidského vlivu a čistě přírodních procesů, odehrávajících se na pozadí tisícileté historie daného území. Přirozenou vlastností krajiny je její proměnlivost v čase. Není to tedy neměnná, trvalá entita, jak by se nám z perspektivy jednoho lidského života mohlo zdát. Také v budoucnu se v důsledku klimatických změn, vzkvétajícího či upadajícího hospodářství nebo politických okolností budou střídat období s různými podobami zdejší krajiny. Jestli se my, lidé, ale i další organismy, se kterými sdílíme prostor, dokážeme přizpůsobit novým podmínkám, záleží zejména na tom, jak rychle se ony změny budou dít. A jelikož jsme hlavními hybateli některých procesů významně ovlivňujících charakter krajiny, spočívá velký díl odpovědnosti za její stav právě na nás. Adaptace bude určitě snazší, bude-li krajina pestrá a odolná, bude-li v ní dostatek kvalitní půdy a vody. Z historie se můžeme poučit, abychom nedělali ty samé chyby a také se v ní můžeme inspirovat, protože mnohé z toho, co naši předci dělali, určitě nebylo špatné.

Pomocí moderních informačních technologií jsme porovnali různé mapové podklady od roku 1850 až do současnosti a vyhodnotili jsme, jak se krajina za posledních 170 letech proměňovala. Víte, jak se změnil poměr lesa, orné půdy a pastvin? A v čem především se odlišuje česká a německá krajina? Pokračujte dále k Analýze mapových podkladů.

Autorka textu:

  • Erika Smrtová

Použité zdroje:

  • Karl Alberti, 1934: Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch und des Ascher Bezirkes. Band 1-4. Verlag des Bezirkslehrervereins Asch.

  • Gottlob Traugott Alberti, 2010: Z mého života. Vzpomínky na mládí. Aus meinem Leben. Jugenderinnerungen. Státní oblastní archiv v Plzni – Státní okresní archiv Karlovy Vary.

  • Johann Tittmann, 1989: Heimatskunde der Ascher Bezirkes für Schule und Haus. Dostupné online.